„Ale ano,“ odpověděla jsem. „Skončili.“
Na okamžik jsem mu mohla prozradit svou vojenskou hodnost a sledovat, jak se jeho způsoby okamžitě změní. Ale jakou útěchou by to bylo pro Elišku? Její matka si zasloužila stejnou zdvořilost v těch tmavomodrých šatech, jaké by se jí dostalo ve vojenské uniformě.
Už jsme byly na odchodu, když za námi Richard zavolal: „Vaše dcera se musí naučit, že provdat se do vojenské rodiny vyžaduje disciplínu.“
Zastavila jsem se a otočila. „Kapitáne Nováku,“ řekla jsem a dovolila si drobný úsměv, „vojenské disciplíně rozumím podstatně lépe, než si myslíte.“
Hlasitě se rozesmál. Znovu jsem vzala Elišku za ruku, a když jsme kráčely ke dveřím, zaslechla jsem za námi Patricii. Mluvila tiše, ale naprosto zřetelně. „To je ale arogantní ženská.“
Ani jeden z nich netušil, že se naše cesty s Richardem po víkendu znovu zkříží. Dokonce ani Eliška neměla ponětí, co na mě bude v pondělí ráno čekat na pracovním stole.
Eliška nepromluvila, dokud jsme nebyly téměř v Praze.
Seděla vedle mě, ruce sevřené v klíně, a dívala se z okna na světla projíždějících aut. Nechala jsem ji mlčet. Za svůj život jsem se naučila, že existují chvíle, kdy člověku nepomůže další otázka. Potřebuje jen vědět, že vedle něj někdo zůstane.
Nakonec si otřela tvář.
„Mami, omlouvám se.“
Podívala jsem se na ni.
„Za co?“
„Za ně.“
„Ty jsi nic neudělala.“
„Měla jsem vědět, jaký Richard je.“
„Možná.“
Polkla.
„A Tomáš?“
Na tu otázku jsem odpovídala opatrně.
„To musíš posoudit sama.“
„Nic neřekl.“
„Ne.“
„Ani jediné slovo.“
Tentokrát jsem mlčela.
Právě to ji bolelo nejvíc.
Ne Richard.
Tomáš.
Muž, který jí několik měsíců tvrdil, že ji chce chránit, milovat a založit s ní rodinu, seděl půl metru od ní, zatímco jeho otec p.o.n.i.ž.o.v.a.l její matku a zpochybňoval celé její dětství.
„Proč jsi mu neřekla, kdo jsi?“ zeptala se.
„Protože na tom nemělo záležet.“
Otočila se ke mně.
„Jak to myslíš?“
„Pokud se člověk chová slušně jen ke generálce, ale ne k ženě, o které si myslí, že pracuje v kanceláři, není slušný. Jen umí poznat hodnost.“
Eliška se poprvé od odchodu z vily slabě usmála.
„To zní přesně jako něco, co bys řekla svým důstojníkům.“
„Moji důstojníci už to slyšeli.“
Když jsem ji vysadila před jejím bytem, objala mě.
„Miluju tě.“
„Já tebe taky.“
„Tomášovi dnes nezavolám.“
„Dobře.“
„A zítra možná také ne.“
„To už je mezi tebou a Tomášem.“
Přikývla.
Když jsem přijela domů, bylo téměř jedenáct.
Sundala jsem perlové náušnice, položila je do malé krabičky a dlouho seděla na kraji postele.
Richard Novák mě neurazil tím, že nevěděl, kdo jsem.
Urazil mou dceru tím, že si myslel, že moje domnělá společenská pozice mu dává právo rozhodovat o její hodnotě.
To jsem nedokázala pustit z hlavy.
Přesto jsem celý víkend neudělala nic.
Nevyhledávala jsem Richardovu služební minulost.
Nikomu jsem nevolala.
Nevyužila jsem jediný kontakt.
V neděli večer mi Eliška napsala, že Tomáš přijel k jejímu bytu.
Nepustila ho dovnitř.
Řekl, že táta to přehnal, ale že jsem neměla odejít.
Chvíli jsem se dívala na obrazovku.
Pak jsem odpověděla:
A co si myslíš ty?
Odpověď přišla až po několika minutách.
Že když mě nedokázal zastat u večeře, bojím se, co by udělal, kdyby šlo o něco opravdu důležitého.
Telefon jsem položila.
Moje dcera mě nepotřebovala, abych za ni rozhodla.
Potřebovala pouze prostor, aby uslyšela sama sebe.
V pondělí jsem byla v kanceláři v 6.40.
Na stole ležela červená složka označená jako služební podklad pro jednání v deset hodin.
Otevřela jsem ji.
A zastavila se u třetí stránky.
Kapitán Richard Novák.
Přečetla jsem řádek znovu.
Richard byl jedním z námořních specialistů přizvaných do pracovní skupiny pro mezinárodní logistické cvičení. Nešlo o nic, co bych sama zařídila. Materiály byly připravené několik dní před páteční večeří.
Na okamžik jsem zavřela oči.
Potom jsem zavolala své pobočnici.
„Prosím ověřte, že dnešní jednání proběhne přesně podle původního programu.“
„Ano, paní generálko.“
„Žádné změny.“
„Rozumím.“
V 9.58 jsem vstoupila do zasedací místnosti v uniformě.
Lidé vstali.
Richard Novák stál uprostřed druhé řady.
Viděla jsem přesný okamžik, kdy mě poznal.
Nejdřív se mu rozšířily oči.
Potom zbledl.
Jeho pohled sklouzl k hodnostnímu označení.
A zpátky k mé tváři.
Páteční smích byl pryč.
„Posaďte se,“ řekla jsem.
Všichni se posadili.
Richard o zlomek sekundy později než ostatní.

